Koncem května 2021 tomu bylo 79 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. S dokumenty o vypálení Lidic a Ležáků zazněla v médiích hrdinská jména Gabčíka i Kubiše, zatímco třetí v pořadí, nechvalně známý Čurda, zůstal všeobecně v paměti národa jako ten, co zradil a prodal své přátele za mrzké výkupné.
Dokumenty byly natočeny, sociální sítě naplněny mnoha pravdivými, ale také vybásněnými příběhy, Čurda s méně známým parašutistou Gerikem odmítnuti, zostuzeni a morálně roztrháni jako největší odpad společnosti, aniž by se někdo zajímal o to, jak vlastně probíhal soud se dvěma jmenovanými a z čeho všeho byli pánové Mimořádným lidovým soudem v Praze nakonec obviněni a následně také odsouzeni.
Veřejnost se spoléhá na „sdílenou pravdu“, i když realita může být malinko jiná, protože i zde do faktů vstupuje rušivý element nacionalismu nedovolující vnímání minulosti přesně tak, jak se bez ohledu na politickou omáčku stala. Jednoduchý příběh o hrdinech a padouších je lákavějším, než mnohdy nejednoznačná série událostí, k jejichž posouzení potřebujete znát fakta i s doplňujícími informacemi. Komunistickému režimu vyhovoval epos o novodobém Jidáši Iškariotském, ale realita nebyla tak rozdělující, jak by se na první pohled mohlo zdát.
V roce 1942 se začal psát příběh o dvou českých zrádcích, z nichž jeden přivodil smrt třem českým vlastencům, zatímco ten druhý prozradil úkryt českých parašutistů a tím způsobil smrt desítkám dalších osob, které ukrývaným parašutistům v kostele pomáhaly v boji proti nacistům.
Příběh o zrádcích byl na světě a v průběhu desetiletí si žil vlastním životem.
Viliam Gerik se narodil dne 28. prosince 1920 Petrovi a Aloisii Gerikovým v jihoslovenském Mederu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu si v Bratislavě opatřil pas a uprchl ke svému strýci, kde přišel na myšlenku na odchod do československé armády ve Francii, což také udělal a 15. prosince 1939 stanul na půdě přístavního města Marseille, odkud se postupně dostal až do bojů v roce 1940 na Marně a Loiře, ze kterých po vítězství nacistů zamířil s jednotkou přes Gibraltar do Anglie. 25. října 1941 byl mladý Gerik po parašutistickém výcviku vyslán do speciálního sabotážního kurzu na STS-2626 ve Skotsku. Po absolvovaném komplexním výcviku došlo k zařazení do parašutistické skupiny s krycím názvem Zinc, která byla následně vysazena v noci z 28. na 29. března 1942 na Slovensku u obce Gbely. V letadle mířícím do střední Evropy byl také veřejnosti známější rotmistr Čurda ze skupiny Out Distance.
Viliam Gerik; Zdroj: internet
Samotný výsadek nebyl příliš šťastný. Souběh událostí byl započat chybným místem seskoku, následovaný velmi složitým překročením protektorátní hranice, zatčením nadporučíka Pechala popraveného po výsleších v koncentračním táboře Mauthausen, nakonec vrcholící dobrovolnou smrtí rotmistra Mikše poté, co se v přestřelce s četníky raději při pokusu o vyzvednutí operačního materiálu sám zastřelil. Poslední člen de facto neexistující výsadkové skupiny Zinc, Viliam Gerik, se 4. dubna 1942 dobrovolně vydal gestapu.
Karel Čurda se narodil 10. října 1911 jako nejmladší ze šesti dětí rodičům Františkovi a Rozálii v obci Nová Hlína. V roce 1933 nastoupil do vojenské služby u pěšího pluku, aby následně za čtyři roky později zastával pozice člena finanční stráže. Koncem června 1939 odešel Čurda do Polska, kde vstoupil do československé vojenské skupiny formující se u Krakova v Malých Bronowicích. V historii nechvalně známý muž prošel také francouzskou anabází, prodělal v severní Africe u 3. čety 1. pluku francouzské cizinecké legie výcvik. Po vypuknutí druhé světové války se Čurda jako osmadvacetiletý vrátil do Evropy a připojil se do nově vznikající československé armády v jihofrancouzském městě Agde. Po porážce Francie nacisty se človíček známý hned z několika dokumentů přesouvá do Anglie, aby zde dobrovolně vstoupil mezi parašutisty hlásící se k výsadku do Čech v týmu sabotážní a zásobovací jednotky tvořené Opálkou, Čurdou a Kolaříkem.
Karel Čurda; Zdroj: internet
Výsadek, jak již bylo řečeno, proběhl se skupinou Zinc. Ovšem i zde došlo k mylnému seskoku na špatné místo. I tuto skupinu stihl podobný osud jako Gerikův Zinc. Ze strachu z ohrožení českých příbuzných se Kolařík raději otrávil. Opálka se částečně podílel na přípravách atentátu na Heydricha a nakonec zemřel s ostatními šesti parašutisty v boji o kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici. Čurda poslal anonymní udavačský dopis četnické stanici v Benešově a 16. června 1942 se přihlásil na gestapu.
Kdyby nebylo v případě Gerika tolika kdyby, možná by tento muž nebyl známý zejména svým zrádcovstvím.
4. dubna 1942 se, jak již bylo v článku řečeno, Gerik přihlásil na četnickou stanici, učinil výpověď na gestapu a posléze s nevolí plnil úkoly zadané německou tajnou policií, i když historici zcela jasně poukazují na to, že zadané noty nacistů byly plněny s nejistým výsledkem. Přesto všechno zmiňovaný muž dostal odměnu 5 milionů protektorátních korun.
Viliam Gerik žil totiž v utkvělé představě, že uteče přes Švýcarsko do Anglie, tam vysvětlí své důvody, proč jednal tak, jak jednal a do protektorátu se vrátí jako parašutista s novými instrukcemi a lepší výzbrojí. Ovšem vysněné plány jsou jedna věc a naletění na past konfidenta Bedřicha Nováka zase věcí naprosto odlišnou.
Viliam Gerik byl nacisty v roce 1943 zatčen a následně umístěn do koncentračního tábora Dachau. Kdyby se po válce Gerik nevrátil do osvobozeného Československa a sám se nepřihlásil tehdejšímu ministerstvu obrany s tím, že jim vysvětlí své důvody, proč se během okupace tak podle zachoval, neskončil by po sepsání výpovědi 30. května 1945 ve vězení polního soudu 1. československé divize. 1. června 1945 bylo vydáno usnesení týkající se Gerika pro podezření ze spáchání trestného činu vojenské zrady dle § 6 č. 1, 2. zákona č. 50/1923 Sb. z. a n.
Odpuštění se nekonalo…místo toho bylo zahájeno vyšetřování a totéž se dělo u Čurdy v odděleném trestním řízení. Polní prokurátor 1. divize Gabriel Gabula uvalil na Gerika vyšetřovací vazbu, následovaly výslechy, aby následně naivka z Dachau pochopil, že je v pořádné bryndě, a tak 11. června 1945 v nestřeženém okamžiku raději uprchl. Svoboda ovšem netrvala dlouho. Po několika hodinách byl Gerik chycen a obvinění se díky tomu rozrostlo o zločin zběhnutí dle § 183, 198 vojenského trestního zákona.
Čurda nebyl tak naivním jako Gerik. Vědom si nebezpečí po osvobození Československa o sobě tento muž prohlašoval, že dva roky pracoval pro anglickou tajnou službu proti Němcům.
Ovšem v Čurdově osudu stál Jan Kalousek, který svého jakoby přítele v očekávaný okamžik zradil. Díky tomu zmiňovaný muž 18. května 1945 skončil po velmi dramatickém zatýkání ve vazbě.
Vyšetřování v případě Gerika i Čurdy vedl přednosta polního soudu ppor. dr. František Vohryzek. Velký vliv na případ měla svědectví přeživších. Důkazy se hromadily dva roky. Přicházeli další svědci s dalšími důkazními materiály a celý případ obou mužů se přesunul 21. listopadu 1945 k řízení podle retribučních dekretů, s jejichž pomocí měli být vyšetřováni kolaboranti a další osoby podezřelé ze spolupráce s nacistickým režimem.
Po dvou letech, 5. dubna 1947 vyšetřování vyústilo v samotný soud. Gerik se rozhodl hájit sám. Čurda si zvolil jako svého obhájce dr. Miloslava Mellana.
O dvacet dnů později bylo zahájeno samotné soudní líčení. Obžaloba se skládala ze čtyř bodů obvinění.
První bod se týkal zločinu vojenské zrady podle § 6 odst. 1 a 2 zákona na ochranu republiky, kdy se Gerik s Čurdou měli dopustit zločinů tím, že vstoupili do služeb gestapa, pomáhali při pátrání po československých parašutistech a osobách, které je ukrývaly. Svým jednáním podle obžaloby vyzradili oba dva pánové nepříteli umístění výcvikových táborů československých jednotek ve Velké Británii se jmény jejich velitelů. Tímto činem měli způsobit škodu branné moci nebo vojenským podnikům republiky a jednotlivým spojencům.
Gerik si v tomto bodě protiřečil. Jednou prohlásil, že neměl instrukce o tom, jak se chovat během zadržení, aby později přiznal, že před odletem podepsal slib mlčení. Obvinění se snažil zaobalit tím, že šifrovací klíče neprozradil a s tím mlčel o jiných vojácích, aby ty další následně udal. U Čurdy to bylo jiné. U něj se vědělo, že prozradil všechno, co o československé armádě věděl. Tím naplnil skutkovou podstatu zločinu vojenské zrady podle § 6 zák. č. 50/1923 Sb. nyní spadající podle retribučních dekretů ke zločinům proti státu.
Druhý bod obžaloby obviňoval Čurdu s Gerikem z podpory fašistického, nebo nacistického hnutí tím, že oba dva vstupem do služeb gestapa porušili vojenskou přísahu a pracovali pro nacisty jako placení konfidenti. Čurda ve službách gestapa používal krycí jméno Karel Jerhot. Stal se německým státním příslušníkem a za svou službu každý měsíc dostával třicet tisíc protektorátních korun. Navíc Čurda i Gerik za své prozrazení parašutistů dostali jednorázovou odměnu pět milionů korun. V tomto bodě obžaloby se oba dva přiznali. K tíži Čurdovi napomáhal fakt, že tento muž přijal říšské občanství a pod jménem Karel Jerhot se následně oženil.
Zrádcovská činnost byla opravdu veliká. V březnu 1943 jel Čurda spolu s Gerikem do Mnichova identifikovat české parašutisty, kteří byli s letadlem sestřeleni a všichni uhořeli.
Zároveň se oba dva podíleli na výslechu jediného přeživšího Františka Vrby, který ovšem na následky zranění způsobených pádem letadla zemřel. Gerik jako konfident dostával úkoly od gestapa a za ně získal odměnu.
Třetí bod obžaloby Čurdu s Gerikem obviňoval, že sami nebo v součinnosti s jinými ve službách nebo v zájmu Německa měli zavinit ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky a tím způsobili smrt obyvatelům republiky tím, že prostě udávali úkryty parašutistů, což mělo za následek smrt, nebo uvěznění mnoha lidí. Seznam udaných je vskutku veliký.
Čurda u soudu přiznal, že napsal lístek na četnickou stanici v Benešově, ale změnil ve výpovědi jeho text. Z původního: „Zastavte pátrání po pachatelích na Heydricha, zastavte popravování nevinných osob, ježto pachatelem jest jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr jest hostinským na Moravě…,“ na „Vrazi gestapáčtí, zanechte zbytečného zatýkání a vraždění českého národa. Já se vám přihlásím.“
Touha udělat ze sebe něco, co neexistovalo byla vskutku veliká. Čurda se gestapu přihlásil hlavně proto, aby zachránil vesnici a svou rodinu, což dosvědčilo hned několik svědectví. Ovšem sliby jsou jednac a realita zase něco jiného. Čurda nacisty zavražděn nebyl, ale členové jeho rodiny vyslýcháni byli. Přímá návaznost mezi Čurdovým udáním a smrtí parašutistů byla prokázána tajnou zprávou gestapa. Uvedl jména všech osob, které mu poskytly pobyt, i když věděl, že kvůli stannému právu budou tyto osoby zavražděny i se svými rodinami.
Čurdovo svědectví přivedlo podle statistik nacistů na 254 lidí do potíží, kdy někteří byli rovnou zastřeleni, umučeni, nebo umístěni do koncentračních táborů.
Gestapo Čurdu ponoukalo, aby se vydával za parašutistu hledajícího úkryt, zatímco každého, kdo poskytl jmenovanému člověku pomocnou ruku, hrozil trest z rukou gestapa. Při přelíčení po válce Čurda odmítal, že by se za parašutistu ve službách gestapa vydával a svědky označoval za lháře. Za parašutistu se vydával také Gerik, který dělal prakticky totéž, co Čurda. Známý je případ z března 1943, kdy Gerik dopomohl ve Slaném k zatčení a popravě Josefa Svobody a jeho rodiny.
Čtvrtý bod obžaloby se zabýval Čurdovým dopisem ze 13. června 1942 zaslaným četnické stanici v Benešově, kde autor označuje za pachatele atentátu na Heydricha parašutisty Gabčíka a Kubiše. Totéž Čurda zopakoval osobně na gestapu v Praze o tři dny později. Čurdovo svědectví vedlo k vypátrání úkrytu dvou jmenovaných v kostele Karla Boromejského, kde nalezli smrt také Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Josef Valčík, Adolf Opálka i Josef Bublík.
V únoru 1943 Viliam Gerik udal Karla Tomana pro spojení s parašutisty. Toman odmítl Gerikovi poskytnout úkryt v době, kdy parašutistou byl a podpořil jeho myšlenku jít se udat na gestapo. V dubnu 1943 Gerik udal v Praze Václava Krumlovského pro ilegální činnost, díky čemuž byl tento muž gestapem vyslýchán a zadržen. Krumlovský měl sehnat Gerikovi doklady pro odcestování do Švýcarska, ovšem k tomu nakonec nedošlo, protože mu Krumlovský nedůvěřoval a z útěku nic nebylo. Zadržený muž poté skončil v koncentračním táboře Buchenwald a samotný Gerik kvůli odhalenému úmyslu zmizet v zahraničí „dosloužil u gestapa“ a místo svého pobytu nuceně změnil na koncentrační tábor Dachau.
Soudci se jednomyslně usnesli na tom, že by měl být obžalovaný Čurda zproštěn viny v případě kpt. M. Šáry a obžalovaného Gerika v případech K. Tomana a V. Krumlovského.
V ostatních případech byla vina obžalovaných jednomyslně uznána podle podané a rozšířené obžaloby. V ostatních bodech byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti. Jejich majetek propadl státu a odsouzeni byli zároveň povinni uhradit všechny náklady soudního řízení.
Trest smrti byl vykonán 29. dubna 1947 na nádvoří pankrácké věznice. Smrt Gerika byla konstatována v 11:45 a Čurdy v 11:57 vrchním just. lékařem MUDr. Oldřichem Navarou.
Kdyby nebylo Čurdovy zrady, nebyla by odhalena celá síť parašutistických stanic a všech jejich spolupracovníků. Nebyl by také odhalen úkryt parašutistů v kostele sv. Karla Boromejského. To je bezpochyby jasné.
Čurda ovšem nezradil pro peníze, ale pro beztrestnost jeho rodiny. Jako konfident cíleně cestoval po protektorátu ve službách gestapa za účelem odhalování osob ochotných ukrýt parašutisty a odhalení osob tyto parašutisty ukrývající.
Viliam Gerik porušil vojenskou přísahu a nesnažil se plnit úkol, který na sebe dobrovolně vzal. Bezpochyby byl vinen z toho, že se přihlásil gestapu, jemuž následně vyzradil tajemství vojenského rázu. Gerik také pracoval pro gestapo jako konfident a po válce si značně přitížil, když uprchl z vězení.
Na rozdíl od Čurdy se Gerik spolčoval s lidmi pracujícími ilegálně, za což byl také nacisty zadržen a umístěn do koncentračního tábora. Celou dobu si naivně myslel, že když se přihlásí jako Slovák pocházející z maďarského území, že bude gestapem propuštěn. Ale to byl velký omyl.
Nabízí se otázka, jak by se dnes lidé zachovali, kdyby byli na místě Čurdy. Souhlasili byste s udáním ostatních pro nabídku beztrestnosti rodiny a tím pádem byste s vinou v srdci odsoudili k smrti jiné, než vlastní krev?
Ke gestapu se hlásit nemusel, ale kdyby tady byla možnost ochránit příbuzné příchodem k dosvědčení na gestapo, udělali byste to? Čurda se mohl ukrýt a mohl zároveň čekat, až projde první vlna represí…potom by možná parašutisté z kostela sv. Karla Boromejského přežili a mohli se vrátit zpět do Anglie…jenže, pokud převládá obava o příbuzné, pak může být zkalena mysl. Je velmi složité odsuzovat. Ovšem konfidentská činnost už jednoznačně odsouzeníhodná je.
Příběh Viliama Gerika i Karla Čurdy je smutným svědectvím jedné zrady a vědomé spolupráce gestapem. Ovšem udavačské dopisy dalších Čechů jasně ukazují, že udavači v období protektorátu bylo více než dost. Konfidentský aparát gestapa tvořilo několik stovek lidí. Část již zaměstnávala také nacistická bezpečnostní služba Sicherheitsdienst. Velmi početnými bývala nárazová anonymní udání, kdy i dnes pohled na udavačské dopisy je opravdu smutný.Inu, kde kraluje strach, tam nechybí jedinci ochotni udat ostatní za jakýkoli čin, který by mohl dopomoci k osobním ziskům, nebo zastínění, aby okupační orgány nehleděly na udavače jako na potenciálně nebezpečné osoby v říši.
Článek vyšel také v roce 2018 na mém webu Demokratikon.cz: https://demokratikon.cz/2018/06/spis-s-procesem-s-curdou-ukazuje-ze-tento-muz-udal-parasutisty-hlavne-ze-strachu-o-bezpeci-rodiny/